Jen zdánlivě vypadá zadání semestrální práce na téma Zbraně jako provokace – pokud zazní v ateliéru, kterému se před lety přezdívalo „ateliér vaření a pečení“. Jenže spojení Ateliéru tělového designu a zbraní mnohem přirozenější a fundamentálnější.
V přímé rovině existuje spojení mezi studiem těla a zbraní - pojetí zbraně lze vnímat jako extenzi lidského těla a jeho jednotlivých částí. Za vynálezem nožů, mečů, štítů i střelných zbraní může totiž být snaha „měkkého“ primáta s tlapkami bez drápů a průměrným chrupem, aby se nejprve vyrovnal „vyzbrojenějším“ živočichům, a posléze aby nad nimi pomocí zbraní dominoval, což dokázalo přeskládat přirozenou stavbu „potravního řetězce“.
Koncept zbraně může navíc získat také genderové významy, pokud použijeme freudiánský výklad zbraně jako falu. Zbraň se v tomto pojetí stává symbolem mužské dominance a agresivity vůči ženám.
Mou motivací k tomu tématu ovšem mnohem silněji ovlivnila připomínka toho, jak velkou roli hrál antimilitaristický aspekt při formování feministického aktivismu v 80. letech minulého století. Připomínka aktivit kolem Greenham Common mě vedla k zamyšlení, jaká je odezva motivů pacifismu a pocitu ohrožení lidského života globálním zbrojením v českém feministickém myšlení. Platí i teď, v období po hysterii studené války, ve které byl pojem „mírové hnutí“ skloňován až do úplného propagandistického vyprázdnění, že každá matka a každý otec, jakožto nositelé budoucího života a ochranitelé budoucích generací, by měli vystupovat proti zbraním, které fatálně ohrožují život na planetě?